Čt 9.4.2009, 14:08:06 

Barney Rubble   415220794  Člen Kroužku Masochistů
Archivář místního fóra

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 134

Bárnyho okénko L4D

Čt 9.4.2009, 12:54:52 

Drbo  It's good to be bad, but it's better to be evil.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 484

Say: "Don't hit me in my balls"

St 8.4.2009, 23:35:23 

pepazdepa   261125049  

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 813

Far Away


Title: Sometimes an impulsive 2:00 AM cross-country trip is the only solution.

St 8.4.2009, 23:30:31 

Drbo  It's good to be bad, but it's better to be evil.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 484

Tichá knihovna

St 8.4.2009, 23:22:10 

Drbo  It's good to be bad, but it's better to be evil.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 484

Teldrassil

St 8.4.2009, 22:22:22 

Polči  Pod tímto příspěvkem je příspěvek tomuto příspěvku předcházející.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 609

myyysha při práci

St 8.4.2009, 22:21:50 

Polči  Pod tímto příspěvkem je příspěvek tomuto příspěvku předcházející.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 609

Obrázkové humoty

Út 7.4.2009, 21:06:53 

Piscot   321416521  Já to nechápu.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 127

Krátké video ze staršího seriálu - Dinosauři

Út 7.4.2009, 19:56:48 

J/S   603235428  Never been told that something that beautiful would bring me up to let me down

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 40

Kerim Lesiad

Rozhořčeně pospíchala po pláži a kopala do vln, které jí běžely naproti. "Mami! Mami, ty mrcho!" Křičela na celé kolo a moře se vzbouřilo, když se jeho královna objevila na hladině.
Zelené vlasy se plazily po jejím těle jako hadi, a oči byly téměř bílé, bez zornic. Vypadaly jako kusy ledu. Šaty měla modro-zelené, ale mnoho neskrývaly, to se snad u nymfy ani nedá čekat. Stála na hladině a vyzývavě hleděla na svou dceru. "Nadávej si jak chceš, stejně sem neůžeš," odpověděla jí. Na tváři tmavovlásky se objevil úšklebek a pohlédla na zpěněnou vodu, pak udělala krok vpřed a vlnky jí začly olizovat špičky vysokých bot. "Myslíš si, že jsi o něco lepší než já? Zradila jsi mě i tátu a teď se chceš tvářit, že se nic nestalo?"
Zelená vodní královna se ani nepohnula, jen úsměv na rtech jí ztuhl, když její dcera tasila meč. "Neblbni, přece si nezničíš život!" Křikla na ni, ale dívka neodpověděla. Prohlédla si meč a přejela dlaní po jeho ostří. Do vody spadlo několik kapek její krve a a ona do ní vstoupila. Tedy přesněji, na ni. Voda přijala její krev a ve vzduchu bylo cítit nervozitu a praskání magie.
Královna ještě stále nechápala, ale to už byla její dcera u ní a vrazila jí pěstí do spánku. Sesunula se jí do náruče jak hadrová panenka a Kerim, která si nehávala říkat Lesiad, ji odnesla na břeh. Pak matku probrala. Ta nechápavě mžourala a stínila si oči před sluncem, ale pro Lesiad přišel čas na její dávno připravenou řeč.
"Sbohem, mami. Za mě, za tátu, za všechny, co jsi zradila. Tobě nebude dopřáno stát se pěnou na vrcholcích něžných vln. A víš proč? Protože jsi obyčejný a ubohý zrádce. Moře," zazněl její hlas hlasitě, "Je mé!" Meč projel tělem královny tak rychle, že jen udiveně zalapala po dechu a její krev se smísila s pískem.
Když pak Lesiad odcházela a čistila přitom zkrvavený meč, sama pro sebe si zabručela: "Bylo to zbytečně teatrální."

Út 7.4.2009, 12:06:27 

pepazdepa   261125049  

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 813

Nejde mi to přidat do playlistu na YT, tak to dám sem - Jádro smiechu

Út 7.4.2009, 10:51:33 

Hope   230098050  (Sny, noční můry a kol.)

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 23

Pro ty, kdož se nudí a opravdu nemají nic lepšího na práci:

'Nebe potemnělo, ale mě to bylo jedno. Daleko důležitější věci, než se odehrávaly tady kolem, odehrávaly se v mé hlavě. Jako bych tam byla a nebyla zároveň. Jako bych nepotřebovala dýchat a dokázala jsem létat. Jako bych žila a při tom byla mrtvá. A vlastně to přesně tak bylo.

Myslela jsem na všechny ty věci, které měly být splněny za mého života a počítala, kolik z nich se mi povedlo vyplnit. Závěr byl jednoduchý. Nedokázala jsem v životě nic tak důležitého, nebo zajímavého. Myslela jsem si, že mám dost času. Byl to omyl. Nikdo z nás neví, kolik má času a měli bychom proto žít každý den naplno. Jinak skončíte jako já a dojde vám, že ve chvíli své smrt jste neměli nic, co by po vás na tomhle světě zbylo. Žádní přátelé, vzpomínky, rodina, jen pár diplomů pověšených na zdi, na kterou se stejně nikdo nedívá. Prostě nic. A i to nic zmizí chvíli po vaší smrti.

Co je pak? Co je po smrti? A jsem opravdu mrtvá? Nebo žiji? Ale pokud stále žiji, proč se čas zastavil? Proč nepotřebuji dýchat? Lidé kolem se nehýbou. Nemusí. Ani já už to nepotřebuji. Nerozhlížíme se kolem, víme co tu je. Všudepřítomný mír a klid. Nekonečná čistota, spravedlnost, rovnováha, samota a chlad. Možná to tak skutečně bylo, možná se to zdálo jen mě. Možná, ale jen možná, to byl důsledek mého nenaplněného života. Snad ostatní viděli něco víc. Pomalu se rozcházeli do nového světa.

Konečně jsem se dokázala rozhlédnout. Stála jsem na rozlehlé louce plné zářivých květů. Hrály barvami duhy, nebe, slunce i Měsíce a zdálo se mi, že jsem zahlédla i pár černých a kravě rudých. Po celé louce leželi lidé, kteří pomalu vstávali. Mladí, staří, muži, ženy, děti, batolata i novorozenci. Nezáleželo na věku, pohlaví nebo barvě pleti. Všichni zmateně vstávali a začali se rozhlížet kolem. Mladí pomáhali starým a dětem, ale zdálo se, že ti jejich pomoc nepotřebují. Staří měli tolik síly, jako mladí. Nemocní se zázračně uzdravili. Nebylo pochyb o tom, že jsme všichni mrtví. Ale jak? Proč? Nic z toho nedávalo smysl. Nepamatovala jsem si vlastní smrt? Lze zapomenout na smrt?

Ani jsem si neuvědomila, že se mi podařilo vstát. Mé nohy byly tak přirozené, jako by tomu tak bylo vždycky, jako bych nikdy... ne, nedokázala jsem nohama pohnout. Stála jsem sice, ale neposlouchaly mě. Teprve později jsem si uvědomila, že uprostřed louky vede cesta. Stála jsem na ní a nevšimla si toho, dokud po ní nezačali kráčet lidé. Cesta se dělila na dvě strany a lidé se rozdělovali, aby každý pokračoval jednou z nich. Louka byla vlastně takové údolí, nacházející se mezi dvěma kopci, na které vedlo nevysoké schodiště, u něhož cesta končila. Ale kam schodiště vedlo, co bylo za kopcem, to jsem neviděla. A přestože lidé se mi vyhýbali a mířili stále stejným směrem, já se pohnout nedokázala. Nejen mé plíce, ale celé mé tělo přestalo poslouchat. Duše procházeli kolem, nikdo z nich na mně nepohlédl. Dospělí pomáhali dětem a nesli ty, kteří sami chodit neuměli. Děti mne pozorovaly. Ti větší několikrát proběhly kolem. Ale dospělí mne ignorovali, nevšímali si mé přítomnosti, jako bych pro ně představovala nějakou hrozbu. Na chvíli mne napadlo, jestli tomu tak skutečně není. Proč jsem se nedokázala hýbat, zatímco ostatním to nečinilo žádné potíže? Bohužel mne napadlo jen to, co předtím. Existovala možnost, že člověk, který v životě nic nedokázal, nedokáže nic ani tady? Byla to celkem zbytečná otázka již jen kvůli tomu, že ani tam dole, na zemi, bylo ví takových jako já. A co terpve ti, kteří se sotva narodili? Kolik toho dokázali oni? Nemohla jsem tedy chodit proto, že to mé nohy zapomněly? Bylo to už dávno, kdy se dokázali sami hýbat.

Ve vzduchu zavonělo nějaké koření. Nepoznala jsem ho. Ta vůně byla známá, taková ta, která vám připomene celé dětství, je ne svůj název. Přestávaly mi fungovat všechny smysly, nebo jsem si to alespoň myslela, a trochu jsem spanikařila, když jsem poprvé zahlédla osobu mířící mím směrem. Nejen, že muž o mě věděl, on se na mě díval a kráčel mezi lidskými dušemi, dokud se nedostal do mé blízkosti. „Natálie Mandlová?“ Zeptal se. Přikývla jsem, ale odpověď musel znát předem. „Doktorka natálie Mandlová? Držitelka dvou vysokoškolských diplomů? Narozena v Plzni?“ „Ano, jsem to já,“ dokázaal jsem vyslovit. Duše kolem na mne s odporem pohlédly. Jak to, že jsem dokázala mluvit? Nebylo to jediné překvapení, konečně jsem se dokázala i hýbat. Rozhlédla jsem se po okolí, které člověka na první pohled mátlo. Tohle, že je nebe? Pomyslela jsem si. Louka plná kvítí ležící mezi dvěma zlomy, jak se nakonec ukázalo, a cesta, která se dělila na dvě naprosto shodné. Jak tedy lidé věděli, kam mají jít?

„Říká se tomu Rozcestí,“ upozornil mne muž přede mnou. „Lidské duše odtud putují do nebe, nebo do pekla.“

„Jsem tedy mrtvá?“

„Ano i ne.“

Hledala jsem v jeho obličeji názank po nějakém citu, reakci na vnější podněty, ale neudělal nic. „Takže andělé skutečně existují a neznají emoce?“ Zeptala jsem se. „to záleží na tom, čemu říkáte emoce,“ odporoval. „Všichni andělé milují Boha...“ začal a poodešel za rozcestí, kde se posadil do nevysoké trávy, přidala jsem se k němu a několik následujících minut jsme strávili v příjemné konverzaci o náboženských otázkách. Trochu mne mrzelo, že jsme mluvili jen všeobecně, protože můj společník nechtěl nebo nemohl mluvit nějak určitěji.

„Omlouvám se, slečno Mandlová...“ „Natálie, prosím,“ ujistila jsem ho. „Natálie,“ pokračoval, „ale důvod Vaší přítomnosti není smrt, je jím žiot.“ „Promiňte, ale nechápu,“ přiznala jsem. Jak může být smrt důvodem života? Ačkoli jako filozofická otázka to není špatné.“Jsem tedy skutečně mrtvá?“ Zeptala jsem se znovu. „Ne, nejste,“ odvětil upřímně. „Vaše přítomnost zde je podřízena jinému důvodu.“ „A jakému?“ Pokrčila jsem rameny. Zdá se, že zlozvyky si sebou člověk nese i po smrti, ačkoli já přeci nejsem mrtvá! „Slyšela jste někdy o tom, že by strážní andělé stávkovali?“ Tady emoce byly. Ale opravdu mluvil o andělech? „Ne, to je v pořádku, nemohla jste o tom slyšet, protože se to nikdy nestalo. Za celou dobu existence našeho světa se nic podobného nestalo, až do dnes,“ vysvětlil mi. „Ale Sa...“ snažila jsem se namítnout. „To nebyla stávka, ale zrada,“ opravil mne anděl. Opravdu nechtěl, abych to jméno vyslovila? „Stále ovšem nechápu, proč jsem zde,“ podotkla jsem. „Váš anděl strážný to všechno vede,“ odpověděl. „Já mám anděla strážného?“ Zeptala jsem se nevěřícně. Kdybych ho měla, musela bych to přeci vědět. Nějak už bych na to přišla. Nějak... určitě. „Každý máte svého anděla,“ ujišťoval mne. „A ten Váš...“ „Ano, ano, on to tedy vede,“ mávla jsem rukou. Pokud nějakého takového anděla mám, kde tedy byl ten večer, kdy zemřeli moji rodiče?! Vůbec mne nezajímal. Čím méně s ním budu mít společného, tím lépe. „Bůh se rozhodl ho potrestat, ale dokud bude Vaším andělem strážným, udělat to nemůže, aby neohrozil i Váš život.“ „Nemůžete mi ho prostě vyměnit?“ Pohled, který na mne upjal mluvil za vše. „Anděl strážný se určuje už datem a časem lidského narození a osudem, který byl oné duši předepsán. Nedá se jen tak vyměnit, nebo vrátit. Je to Váš anděl, protože přesně ví, co všechno Vás může ohrozit.“ Nikdy jsem nevrátila ani film, i když se mi nelíbil. Ale anděl? To byla živá bytost. Mluvit o něm jako o věci mne děsilo. „Takže co budete dělat?“ Zeptala jsem se. Přeci mne nezabijí jen proto, aby mohli potrestat nějakého anděla? „Ne my. Otázkou je, co budete dělat Vy,“ opravil mne. Zmateně jsem na něj pohlédla. „Bůh se rozhodl potrestat vašeho anděla strážného tím, že ho pošle na zem,“ pronesl anděl pomalu a pečlivě vyslovoval každé slovo. Trochu mne tím vyděsil. „Chce, abyste ho pohlídla,“ dořekl. Nevěřila jsem vlastním uším. „Mám dávat pozor na vlastního anděla strážného?“ Znělo to spíš nevěřícně, ale děsila mně představa toho paradoxu. „Vždyť on na mně dávat pozor nezvládl!“ Poukázala jsem na všechno, čím jsem si na zemi musela projít. „I to je součástí poučení,“ přikývl anděl. „Trestu,“ opravila jsem ho. Neřekl nic. Vůbec jsem nechápala, koho vlastně chtějí potrestat. Vzpurného anděla, nebo mou maličkost? „Co se stane, když odmítnu?“ „Nemůžete odmítnout. Lidská duše a anděl jsou spolu propojeni. Když se něco stane Vám, on o tom okamžitě ví a může zakročit. Když se něco stane jemu, odnesete to vy.“ „Jak... odnesu?“ Hlasitě jsem polkla. Tohle už přestávala být legrace. „Když se Váš anděl zraní, utrpíte stejné zranění, když upadne do bezvědomí, ztratíte ho i vy, když zemře...“ „Dost,“ zastavila jsem ho. „Pochopila jsem.“

Po chvíli ticha bytost vstala a ukázala na druhou stranu cesty, směrem, kde ležela rozkvetlá louka. „Je čas vrátit se,“ rozhodl, a i když jsem prostestovala, při dalším mrknutí oka se mé plíce naplnily vzduchem.'

Natálie Mandlová vypla nahrávání v okamžiku, kdy se otevřely dveře do její pracovny. Tak alespoň ona sama toto místo nazývala. „Nab, jak je ti?“ Zeptala se ošetřovatelka a vklouzla do pokoje. „Doufám, že jsem tě při ničem nevyrušila,“ dodala provinile. Občas se to stávalo. Natílie zavrtěla hlavou a několika stisky kláves přepla obrázek na monitoru v nic neříkající šeď městské mapy. „Právě končím,“ přiznala mladá žena. „To je dobře, protože venku máš návštěvu,“ upozornila starší paní svou mladou pacientku a přešla k Natálii. Žena však její pomoc nepotřebovala. Dokázala si s kolečkovým křeslem poradit sama. Koneckonců, seděla na něm už patnáct let.

Natálie přejela k venkovním dveřím a opatrně je otevřela. Venku stál mladý muž s dlouhými tmavými vlasy a smutnýma černýma očima. Byl příjemný na pohled, ale zcela jistě, byl také úplně cizí. „Ahoj, Nab,“ pozdravil. Natálie si byla jistá, že už ho někdy někde zahlédla, jen nevěděl kdy a kde. A zcela jistě věděla, že se neznají natolik dobře, aby jí mohl říkat nab. „My se známe?“ Zeptala se žena opatrně. „Máme společného známého,“ letmo pohlédl k nebi. Natálie se zarazila. „Pojďte dál,“ vyzvala cizince a ten poslechl. Ošetřovatelka stála ve dveřích do chodby, když byla požádána, aby hosta zavedla do pracovny. Natálie dvojici pomalu následovala.

Božena Tkalcová zavřela dveře pracovny zvenčí a nechala dvojicic o samotě. Byla zvyklá na podivně vyhlížející příchozí. Vždyť i její pacientka byla tak trochu podivínka. Přesto ji měla ráda. Znaly se od prvního dne, kdy se Nab probudila. Několik dní po té nehodě. Božena si smutně uvědomila, že už to je patnáct let. Pan Mandla celou tu dobu leží v kómatu a paní Mandlová, Natáliina maminka, už třináct let bydlí v domově pro chorobomyslné. Psychicky se zhroutila, když její syn zemřel a dcera ochrnula. Devítiletá Natálie utrpěla těžká zranění, ale přežila, což lékaři z nějakého důvodu považovali za zázrak. Ona sama by byla raději zemřela. Říkala to stále dokola, když se s Boženkou setkala. Nejedla, skoro nespala, nemluvila. Jediné věty, které opakovala, byly: „Proč já žiju a on ne?“ „Proč se to nemohlo stát jinak?“ „Dala bych svůj život, kdyby on mohl žít!“ Jenže život jejímu mladšímu bratru už nikdo vrátit nedokázal. O Natálii se od nehody staral její dědeček, ale ten také před pár lety zemřel a dívka už zůstala sama. Zbyla jí jen Boženka Tkalcová, vystudovaná ošetřovatelka a rehabilitační pracovnice. Znala nab tak dobře, aby věděla, jak moc dívka tenhle život nesnáší, a jak moc by si přála všechno změnit, přesto jí však nenapadaly sebevražedné myšlenky. Natálie Mandlová prostě vyrostla do tvrdé mladé ženy, i když v těle mrzáka.

„Myslela jsem si, že se mi to všechno jen zdálo,“ přiznala Nab, sotva se dveře zavřely. „Už je to víc jak rok.“ „V našem světě plyne čas jinak,“ odpověděl klidně. „Mohlo mi to napadnout,“ přiznala. „Ale Nab...“ „Neříkejte mi tak,“ upozornila ho ostře. „Jmenuji se Natálie.“ „Natálie Mandlová, narozena v Plzni, bydlištěm v Praze,“ začal anděl přednášet. „Otec Karel Mandla v současné době v bezvědomí. Matka Jarmila Madlová hospitalizována v psychiatrické léčebně. Bratr Jeremiáš...“ „Mlčte...“ požádala ho. „...už několik let člen nebeského sboru,“ pokračoval, jako by ji neslyšel. „Posledních patnáct let jsi strávila na vozíku a nenávidíš za to celý svět. Zvykla by sis na všechno, jen ne na to, co se stalo s tvou rodinou. Vychovával tě dědeček, který také tvé jméno Natália zkracoval do Nat, ovšem díky jeho nechuti nosit umělé zuby, změnila se tato přezdívka v Nab, kterou používáš do teď. Ačkoli téměř nevycházíš z domu, máš dva... ne, už tři doktoráty. Tvé IQ se pohybuje v hodnotách geniality, ale nepřiznáváš si to, protože se snažíš být co nejvíc normální. Před rokem, po té, co ses probudila z klinické smrti, jsi začala pracovat pro vládu jako...“ „Tak už MLČ!“ Vykřikla mladá žena a anděl konečně poslechl. Smutně na ni pohlédl. „Vím o tobě všechno, Nab. Byl jsem u toho.“ Tak proč jsi něco neudělal?! Znělo jí v hlavě, ale dokázala to nevyslovit.

„Jak se jmenuješ?“ Snažila se tou otázkou uklidnit. „Sorachiel,“ odpověděl stále stejným tónem. „Dobře,“ opřela si žena ruku o čelo. „Budu ti říkat Sora, myslím, že tak bude mnohem snažší, abys mezi lidi zapadl.“ Anděl nedal najevo co si myslí. Prostě stál a všechno s klidem přijímal. „Kdyby se někdo ptal, budeš – můj vzdálený příbuzný z ciziny. Dle jména nejspíš Asiat, na čež dokonce vypadáš,“ poslední větu tiše konstatovala. „Jak dlouho tu budeš?“ Zeptala se. „Dokud nepochopím, v čem jsem udělal chybu,“ přiznal důvod své návštěvy. Natália na něj nenávistně pohlédla. „Pak se to nauč rychle,“ rozhodla a stiskla malé červené tlačítko u svého stolu. Několik místností odtud se rozezněl zvonek a za chvíli už ve dveřích stála paní Tkalcová. „Boženko, prosím vás, uveďte našeho hosta do jeho pokoje,“ požádala Natálie a unaveně přejela ke svému stolu. Neměla náaldu na práci, ale cokoli teď bylo lepší, než myslet na bytost, o kterou se má postarat. Navíc, když to mělo být obráceně. Copak ona byla nějaký strážný anděl? Ne. On se tím živil. Tak ať se k tomu rychle vrátí.

Boženka žila v domě tak dlouho, že přesně věděla kudy má jít. Zato Sorachiel netušil kde je, už když potřetí zabočili. Pak šli po schodech nahoru, pak zase po shodech dolů, skoro, jako by ho Boženka chtěla zmást. Alespoň měl čas přemýšlet.

Všichni andělé, kteří sestoupili na zem, byli mylně považováni za nějakého jiného důležitého anděla, nejčastěji archanděla. Díky tomu se pomalu každý anděl, který se kdy ze zemského povrchu vrátil, cítil trochu méněcenně. Když jste se jmenovali třeba Pasaziel, ale na zemi vám říkali Gabrieli, nadšení byste z toho nebyli. A andělé zrovna tak. Tím, že na sebe přijímají lidskou podobu dostávají a část lidkých osobností. Začínají se chovat více jako lidé, ačkoli uvnitř jsou stále anděli. Cítí různé emoce, které nikdy předtím nepoznali. Poznávají zlobu, zášť, touhu, nepochopení, smutek, radost i starost. Rozenávají krásu a ošklivost, zatímco předtím pro ně bylo všechno krásné. Poznávají lásku nejen k bližnímu svému. Částečně se tedy stávají lidmi. Nikdy to pro ně nebylo lehké, ale vypořádat se s lidskou stránkou svého já je mnohem snažší než se pokusit schovávat dvoumetrová křídla. Představte si anděla, který se snaží schovat v davu s dvoumetrovými křídly na zádech, někdo prostě nemůže zapadnout, i když se snaží. Sorachiel už na zemi jednou byl. Kdysi dávno, před více než dvěma tisíci lety. Ještě před narozením Ježíše krista. Tenkrát byl poslán za mužem, kterého strážil. Dotyčný chtěl spáchat sebevraždu, protože nikdo jiný z jeho okolí v Boha nevěřil. Sorachiel ho měl přesvědčit, že právě jeho víra je ta správná. Nakonec se mu to povedlo, ale ztratil část sebe, když mu říkali Michaeli. Vypadal snad jako archanděl? I proto ho překvapilo, když se Natálie zeptala na jeho jméno. Mohla mu říkat všelijak, ale vybrala si skutečnost. Ačkoli ji znal, tohle ho překvapilo.

„Tak jsem tady,“ vyrušila ho Boženka a otevřela dveře do jednoho z pokojů pro hosty. „Vaše kufry dorazí později?“ Zeptala se. „Promiňte. Cože?“ Zeptal se zmateně. „Kufry,“ zopakovala ošetřovatelka. „Nemám žádná zavazadla,“ ujistil ji a vstoupil do místnsoti. Pokoj byl zařízen skromně. Skoro jako v nějakém hotelu. Jen pokoj, noční stolek, pár skříní, žídlí, stůl, televize a pohovka. Sorachiel přešel ke dveřím vedoucím do koupelny a nakoukl dovnitř. I když vídal lidi skoro tři tisíce let, žádnou z těch věcí tady neuměl používat. Některé věci se prostým pozorováním naučit nedají. „Kdybyste něco potřeboval, stačí zazvonit,“ ukázala starší paní na zvonek u dveří. Byl posazen do výšky jednoho metru. Dědeček je nechal zřídit po celém domě, když se k němu Natálie nastěhovala. Sorachiel přikývl. „Večeře bude v půl osmé,“ usmála se na něj Boženka ve dveřích, než je za sebou zavřela. Další podivín v domě, pomyslela si a vydala se do kuchyně. Tohel musí probrat s dalším osazenstvem domu – kuchařkou, služebnou a řidičem.

Út 7.4.2009, 10:31:45 

Piscot   321416521  Já to nechápu.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 127

Oddechová střílečka - penguin style.

Út 7.4.2009, 00:18:21 

pepazdepa   261125049  

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 813

5 nejšílenějších gymnastických triků
(to tkačevovský salto je fakt dobrá haluz...)

Po 6.4.2009, 20:01:43 

Polči  Pod tímto příspěvkem je příspěvek tomuto příspěvku předcházející.

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 609

Po 6.4.2009, 08:11:41 

Martin  (tento přízpěvek pravděpodobně obsahuje mluvnickou chybu)(tento přízpěvek je s přiměřenou pravděpodobností SPAM)

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 13

a jeden pro nás(dočasný DF)

Webmaster vyplňuje dotazník:

věk: 25

výška: 185

barva očí #4040FF

Ne 5.4.2009, 19:55:01 

Martin  (tento přízpěvek pravděpodobně obsahuje mluvnickou chybu)(tento přízpěvek je s přiměřenou pravděpodobností SPAM)

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 13

Žena programátora posílá nakupovat manžela: "Kup 15 rohlíků a kdyby měli vejce, tak kup 30." Muž přijde do obchodu a ptá se: "Máte vejce." - "Ano, máme", odpoví prodavačka. - "Tak 30 rohlíků."

Ne 5.4.2009, 19:19:10 

Barney Rubble   415220794  Člen Kroužku Masochistů
Archivář místního fóra

Zobrazit reakce na přízpěvek, počet přízpěvků v tomto vlákně: 134