Ne 8.2.2015, 16:24:33 

Pepul   Čestný předseda Kroužku Masochistů

Počet přízpěvků v tomto vlákně: 1401

(Okénka)

7.2.15

20:23

!!!

Okolní přízpěvky

Čt 1.1.1970, 01:33:35 

Jarkeld  

Počet přízpěvků v tomto vlákně: 2033

Pondělí. Začal třetí týden školky. Musel jsem v sedm ráno přesvědčovat tříletou dceru, že si nemůže vzít do školky meč, který zrovna vyhrála, i když je roztomile dívčí a růžový. Už moje maminka zastávala názor, že když se děti mají vzájemně pozabíjet, tak ať je to potichu a bez bordelu a takový meč toho nadělá, kdo to pak má uklízet? Úspěch je, že se oblékla sama a včas. Drobná skvrna na kráse byla, že si vzala tričko na mikinku, ale pořád lepší než bombarďáky na kalhoty, abych zase nemusel vysvětlovat, že dneska jde za Madonnu. Jako posledně u doktorky. Nechal jsem to tak, nakonec jí to slušelo, to je výhoda holek. Můžou si na hlavu narazit kýbl pomejí a stejně pořád vypadají krásně.

Pro Viki jsme přišli tentokrát i s babičkou, což učitelku vyděsilo, až se zeptala, kolik dětí chceme. Obvykle je povoleno jedno dítě na osobu a den. Ale babička jen zamávala a frčela dál. My jsme vyrazili do prodejny luxusního nábytku, kde jsme se původně chtěli jen podívat na jednu skvělou pračku. Možná znáte takové prodejny, které jsou tak luxusní, až máte pocit, že se tam nehodíte. Zde byl pocit umocněn paní v drahém kostýmku a vlasech v pevném drdolu se zlatými jehlicemi s neuvěřitelnou vrstvou make-upu, které zmrzl úsměv na rtech, jak viděla dítě. A nás. Neustále Viki sledovala, sykala, přivírala oči při každém jejím pohybu, až to nevydržela a sdělila Kátě, že toto místo není vhodné pro tak malé děti, že je tu mnoho velmi drahých věcí… Manželka se zeptala, jestli tu mají nějaký dětský koutek, ale paní odtušila zavrtěním hlavy. “No, co se dá dělat.” - řekla Káťa a vzala malou do náruče, což paní trochu uklidnilo. Náruč nebo vodítko. Vážně tam byly drahé věci, jen gauč tam stál přes 800 000;-. Ale některé kuchyně a ložnice byly úchvatné. Naprosto úchvatné. A ty koupelny! Masážní designové sprchy a vany s magickým osvětlením, ze kterých bych se ani nehnul. Úplně jsme se v nich ztratili. Bloudil jsem místnostmi, když jsem narazil na manželku, ke která přiběhla Viki. Byli jsme v patře, na galerii, kde nikdo nebyl, tak jsme si ji dovolili pustit. Viděl jsem, jak tříletá Viki přiběhla k mamince, něco jí řekla, Káťa úplně zbledla, rychle nakoukla do koupelny, pak popadla dítě, prohnala se kolem mně a jen sykla: “ZDRHEJ!”

Seběhli jsme po točitém schodišti a ukryli se v chodbičce za jednou z kuchyní, když zrovna po druhém schodišti šla nahoru ona paní.

“Rozbila něco?” - zeptal jsem se nervózně. Tady cokoli budeme splácet do konce života.

Káťa zavrtěla hlavou. Byla bledá. “Přiběhla, že jí to nejde spláchnout. Ona se jim tam vykadila! No fakt! Normálně jim tam hodila čokoládovou anakondu, takovouhle!” A roztáhla ruce jak prolhaný rybář. Jenže doplnila: “Víš, že včera nebyla.” Viki vypadala spokojeně. Co teď? Dilema rodičů. Přiznat se? Nenápadně to uklidit? Než jsme se stačili rozhodnout, ozval se z galerie výkřik oné paní na celou prodejnu:

“PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKIHO!”

Pak zvuk dusajících nohou běžících nahoru. Pohledem jsme se s mou drahou polovičkou dohodli, že se nepřiznáme, ale zkusíme zmizet.

Znovu ječení: “Kdo tohle mohl udělat? Vždyť to ani není lidské, to je jak od gorily!”

Zase jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ano, také nás to vždy překvapí. Ono se řekne “děťátko”, ale než jsme měli dítě, netušili jsme, co takoví prckové dokážou. Paní zjevně žádnou zkušenost neměla. Pak se ozval mužský hlas:

“Byla tu taková malá holčička…”

Ale ten ječák ho hned přerušil: “Tohle není od malé holčičky, vždyť se na to podívejte! To je hovno jak cep!” Ticho, zřejmě se všichni dívali. Ani očima obsáhnout nemohli… Potom mrmlání: “Chm, holčička. Holčička. Tohle je veliký jak holčička!”

Nesmáli jsme se, byli jsme úplně zkamenělí, přesto nám nějak začaly slzet oči. Měl jsem deja-vu. Naposledy jsem hledání původce hovna zažil s mým psem. To byla tak nešťastná náhoda! Venčil jsem těsně před bouří, pes se snažil, jak mohl, aby to měl za sebou a dostal ze sebe všechno, i to, co si schovával až na zítřek. A když jsem to sbíral, tak mi pytlík i s hovnem vzala vichřice a vynesla obé až do druhého patra protějšího domu, kde s tím vítr flákl o jedno okno. Ten vítr měl sílu 90km/h. Pytlík to kamsi odválo, ale hovno zůstalo. I tehdá jsem se stačil schovat a byl tak neviděným svědkem pátrání jednoho starého páru, kdo jim umístil exkerment na okení taulku. Pokud se nad tím zamyslíte, působí to jako opravdová záhada, protože vykálet se na parapetu v druhém patře, není nic snadného. Díky tomu vznikla divoká teorie o mužích na lanech, kterým se nechtělo slaňovat až dolů nebo nepřejících sousedech, co se vytento do ruky a hodili nim to do okna. Ještě dnes mne budí ve strašlivých snech podobné ječení: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Něco je špatně s mou karmou, přece něco takového se nemůže stát člověku v životě dvakrát.

Ječák prořízl prodejnu: “Proč koukáte nahoru? Myslíte, že něco takového udělá pták?!”

“Já hledám ventilaci.” - odpověděl mužský hlas a pak se ozval i další.

“Možná pštros, myslím, že v tom vidím ještěrku.”

Znovu jsme se s manželkou setkali očima a pak se podívali na dceru. Byla spokojená, coby ne, když se nám tak krásně vykakinkala.

“Já mám hlad.” - zakňučela Viki. Maminka jí ucpala ústa a zašeptala: “Právě jsme se přesvědčili, že jíš až moc.”

Že by Viki zbaštila ještěrku? Nebo si dělal legraci. Nejhorší je, že u tříletého dítěte to nemůžete nikdy vyloučit, ať ho hlídáte jak chcete.

“Já vám řeknu, co to je!” - slyšeli jsme ten ženský hlas, už tolik neječel, zněl spíš nasupeně. “Konkurenční boj! To je to!” - vyštěkla.

“Ale Agnes.” - ozval se mužský hlas, chlácholivý. “Kdo by sem nosil hovno…” - chvíle ticha, cítili jsme, že si to stále všichni prohlíží. “...z mastodonta.” - dokončil mdle, jako by se mu dělalo nevolno.

Sevřeli jsme s manželkou rty. Teď nemsíme vyprsknout. Nesmíme se smát! NE!!

“A kdo myslíte, že nám na výstavě rozbil to umyvadlo?”

“Co s tím budeme dělat?” - zazněl mužský hlas.

A druhý hned odpověděl: “Musí se to vyčistit, samo to asi neodejde. I když… Jestli ta ještěrka žije...”

Ženský hlas: “Kdepak, to nestačí vyčistit, to se musí vyměnit.”

“Proč vyměnit, vždyť to zařízení je určené právě na tohle.”

Zase chvíle ticha. Prohlížení. Národní muzeum muselo pukat závistí, protože žádnému exponátu se nevěnovala taková pozornost, jako tady… Tomu.

Vyplížili jsme se ven a podařilo se nám nenápadně vypadnout bočním vchodem. Běželi jsme až za roh a pak ještě dál. Až o dvě ulice jsme se vydýchali.

“Já mám hlad.” - zakňučela Viki znovu.

“Ty máš s jídlem utrum, mastodonte.” - prohlásila maminka.

Šli jsme dál. “Vědělas, že Swarovski dělá záchody?” - zeptal jsem se konverzačně.

“Ne. A už si od něj nic nekoupím, když teď vím, na co to je.”

Ano. To už víme. V hlavě mi zněla jedna věta:

“PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKIHO!”

Okolní přízpěvky